Židé a nedávná historie 3

Díl 1,2 

Proti nadvládě židovské menšiny stála v Rakousku, podobně jako v Německu, drtivá většina obyvatelstva, jež však židovskou otázku znala jen z denního života. Protižidovská literatura ve starém Rakousku z konce 19. století existovala jen ve velmi skromném rozsahu – díky silnému vlivu židů u císařského dvora a rakouské vlády.Dokladem protižidovského vědomí českého národa v této době jsou jména K. H. Borovského, J. Nerudy, později P. Bezruče, dr. A. Rašína a dalších.

U rakouského dvora pociťoval nejvíce, a zatím pasivně odmítal židovský vliv, arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand, jenž v zájmu budoucí existence rakouského císařství těžce nesl národní útisk Slováků a Rumunů ze strany Maďarů; Čechů, Jihoslovanů a dalších ze strany rakouských Němců. Mluvčími rakouských Němců v zápase s židovskou nadvládou bylo několik jedinců, např.: Karl Lueger (1844-1910), lidový tribun v boji proti liberalismu a židovstvu, stoupenec říšské myšlenky rakouské, příznivec Františka Ferdinanda. Georg Ritter von Schonerer (1842-1921), člen rakouské poslanecké sněmovny, jeden z vůdců mladého národně-německého (deutschnational) hnutí. Bojoval proti židovské nadvládě v Rakousku a zasazoval se o nejužší spojení Rakouska s Německem. Prof. Rohling, dvorní kazatel. Publikoval spisy Talmudu v německém jazyce. Ve vleklých soudních sporech s rabíny ztratil své jmění, císařem a Církví byl zbaven úřadu. Zemřel v naprosté izolaci v Salzburgu.

V sousedním Německu však již v této době byla v protižidovském smyslu literárně činná celá plejáda vynikajících autorů: Eugen Dühring (1833-1921), filozof, fyzik, ekonom, literární historik. Záhy poznal význam a různorodost jednotlivých ras. Roku 1880 vydal knihu „Die Judenfrage als Frage des Rassencharakters und Steiner Schädlichkeit für Volksexistenz, Sitten und Kultur“. (Židovská otázka jako záležitost rasového charakteru a jeho škodlivosti pro národní existenci, mravy a kulturu). Pojednává o židovské otázce jako o problému rasovém, nikoli náboženském. Tím na sebe uvalil nenávist všech židů, od rabínů až po Marxe. Byl zbaven profesorského úřadu. Po operaci očí zcela oslepl. Skončil bez prostředků  v naprosté izolaci. Otto Glagau, dokázal roku 1876 v Gartenlaube, že pověstný pustošivý krach gründerů nebyl způsoben kapitalistickým hospodářským systémem, nýbrž působením židovských spekulantů a lichvářů. Max Liebermann von Sonnenberg, založil německo-sociální spolek s antisemitským programem, od roku 1887 měl asi čtvrt milionů voličů a tucet poslanců Reichstagu. Theodor Fritsch (nar. 1858), spoluzakladatel Německé sociální strany, v roce 1901 založil časopis „Hamer“ s cílem informovat německou veřejnost  průběžně o židovské otázce. Napsal řadu spisů s touto tématikou. Ještě v 70. letech svého věku, roku 1928, byl odsouzen do vězení za rouhání se (židovskému) Bohu. Adolf Stocker, dvorní kazatel, přenesl židovskou otázku z oblasti literární do lidových schůzí a tím do praktické politiky. Pro svou otevřenou kritiku židů upadl v nemilost u kancléře Bismarcka a později u Viléma II., roku 1891 byl na přání dvorních židů propuštěn beze slova uznání z císařských služeb.

Tvrzení, že antisemitismus byl do Německa importován z carského Ruska (Konrád Heiden), je scestné. Německý antisemitismus některými událostmi v carském Rusku (kupř. Sionské protokoly, rituální vraždy na území carského Ruska, apod.) pouze získal další argumenty pro své opodstatnění. V Německu vznikla na sklonku 19. století a na počátku 20. století antisemitská literatura, čerpající z denní praxe i z židovského ortodoxního fondu, dosáhla vynikající vědecké úrovně a mohla sloužit jako pramen poučení ostatním antisemitským hnutím v Evropě. Antisemitské hnutí sílilo i v dalších evropských státech, např. ve Francii, v Polsku, v rakouských zemích i jinde. Se vzrůstem hospodářské, finanční a politické moci židů ve státě, rostla i nenávist lidu k této moci v kterékoliv zemi. Důkazem síly antisemitského hnutí v Evropě 19. století bylo konání antisemitského kongresu v roce 1881.

Při troše politické prozíravosti šlo předpokládat, že plody protižidovské literatury dříve či později proniknou z Německa široce i do zemí rakouských; bylo v nich příliš mnoho pravdy, i když hořké, ba v mnohých případech zoufalé. Pro židovstvo klíčilo nebezpečí masového rozšíření národního organizovaného hnutí protižidovského, jehož vzplanutí se zdálo být jen otázkou času.

Toť přiblížení historie židovské otázky v nedávné minulosti. Neposlušně mě napadá myšlenka, kam až za těch několik desítek let absolutní nekontrolovanosti rozmachu židovství, toto náboženské hnutí dospělo? Kam až sahají nitky vlivu mocných židů? Buďme neposlušní a hledejme pravdu poznání, hledejme klíč ke svobodě!