Fenomén zvaný politická strana

Zamysleme se nad tím, PROČ VLASTNĚ má veškeré dění rozhodování, vliv a moc ve státě mít s takovou samozřejmostí instituce zvaná politická strana. Vyznavači posvátné modly demokracie by se určitě zatvářili přezíravě a s despektem by řekli, že existence politických stran je přece zárukou a projevem vlády lidu (z řečtiny demos a kratos – lid a vláda). Ponechme stranou, že v letech po druhé světové válce byla v zemích východní a střední Evropy (i u nás) u moci vládní forma zvaná lidová demokracie – tedy lidová lidovláda.

Opravdu vládne lid prostřednictvím oněch podivných rozvětvených útvarů dotovaných státem, útvarů se složitými strukturami, sbory poradců, tajemným financováním a ještě tajemnějšími minulými životy svých šéfů? Představují skutečně myšlenkové proudy a názorové rozdíly občanů? Povrchní pozorovatel zajisté řekne ANO. Hloubavější povaze ovšem stěží uniknou jevy, jako je vágní politický program, vzájemné dohadování, různé koalice, zákulisní jednání, trapné a nedůstojné hádky přímo v parlamentu, přestupy zástupců lidu z jednoho mužstva do druhého (docela jako ve fotbalu), náhodné výsledky hlasování, kdy stačí chvilková nepřítomnost nějakého poslance k tomu, aby ten či onen zákon byl či nebyl přijat. Možná, že někde snad platí ono známé spektrum od levice přes střed po pravici. Spíše si ale myslím, že dnes a tady je to naprostá a pouhá formalita a matení pojmů. Jev zvaný opoziční smlouva by mohl sloužit jako školní příklad toho, OČ SE OPRAVDU JEDNÁ těm, ctihodným zástupcům lidu (a nejen u nás). A přidáme-li k tomu i nový zákon o – v podstatě – většinovém zastoupení, je celá záležitost jasná jako na dlani: ZA KAŽDOU CENU SI UDRŽET MOC. Mimochodem – asi málokoho napadne, JAK VELKÁ je podobnost mezi dnešní vládnoucí silou a mezi komunistickými předáky v roce 1948: ti i oni si velmi dobře věděli rady, jak to zařídit, aby mohli vládnout sami – i bez vůle lidu. V roce 1948 vytvořila tehdejší KSČ tzv. národní frontu, ve které byly další dvě povolené strany, kolaborující s komunisty. Dnes je tohle zařízeno elegantněji právě opoziční smlouvou a chystaným novým volebním zákonem. Zásady, program, cíle, prospěch národa? Tomu už dnes uvěří jen prosťáček nebo nenapravitelný idealista. Ostatně by mne zajímalo, kolik procent občanů si dnes vybaví nějaké to jméno z volební kandidátky, které dal svůj hlas. Nebo třeba nějakou pasáž z volebního programu politické strany, kterou volil. A pokud by si onu pasáž vybavil, jak dalece se asi shoduje se skutečností? Volební program jakékoli politické strany je z velké části nezávazný obecný blábol – od levice přes střed až po pravici a jména kandidátů či pak už poslanců jsou prázdnými slovy bezvýznamných figurek. Skutečnou moc přece má v každé politické straně stranický aparát – a na ten nemá normální občan pražádný vliv. Jestliže platí, že politická strana je jakýsi stát ve státě, pak onen stranický aparát je jakousi stranou ve straně.

Je to všechno pečlivě nastudované cirkusové představení – dokonce i včetně nezbytného klauna (těch je u nás víc než dost). Možná ale, že tímhle srovnáním dost křivdím opravdovému cirkusu – tam se totiž musí tvrdě makat, nikomu se nic neodpouští a každá chyba se krvavě platí přímo na place. Vhodnější by bylo přirovnání k nějaké lacině pouťové šmíře s jedinou ošumělou maringotkou, párem opelichaných opic, jedním cvičeným medvědem, klaunem, co stále a stále opakuje tentýž vtip a dryáčnickým vyvolávačem, který vykřikuje jen vstupte a uvidíte, co jste ještě neviděli – obrovského hada, co měří od ocasu k hlavě 12 metrů a od hlavy k ocasu 14 metrů – vstupte a nebudete litovat – právě začínáme!

Tohle známe třeba ze starých filmů a smějeme se tomu. Když ovšem tahle šmíra řídí stát a rozhoduje o jeho osudu – to už k popukání rozhodně není. Lidé prostě berou jako nějaký samozřejmý a nezměnitelný fakt, že zemi mohou vést šarlatáni, podvodníci a mafiáni. Za totáče se vždy zásadně odlišovalo: MY a ONI. Dnes to platí dvojnásob. Když se nějaký institut pro výzkum veřejného mínění dotáže, zda jsou lidé spokojeni se současnou vládou, odpoví obvykle 80 % otázaných, že NE. A když jsou lidé dotázáni, PROČ volili tu či onu stranu, odpoví nejčastěji, že prostě vybírali nejmenší zlo!.

Řeknu vám, že kdybych přemýšlel jak chtěl, tak bych asi těžko našel horší způsob, jak řídit společnost, než tak zvanou zastupitelskou demokracii, parlamentním systémem a existencí politických stran. Snad jedině bolševismus, ale jisté to není. Vzpomínám si, že když jsem byl velmi mladý, tak mnoho lidí říkalo: On ten komunismus je V PODSTATĚ dobrá věc, ale lidi jsou dobytek. Až mnohem později přišli na to, že chyba je již V SYSTÉMU.

Zůstává otázkou, kdy lidé přijdou na totéž i dnes a budou hledat jiné, lepší řešení.

Roman Elmar Skružný