Transformace Holocaustu na náboženství

Ortodoxní tvrzení o Holocaustu nemůže být orámováno racionálními argumenty, protože jeho absurdnost je obrovská. Žádá se od nás, abychom věřili ve fata morganu rozsáhlého zabíjení ve vražedných továrnách, které nezanechalo žádné stopy – žádné dokumenty, žádné kosti, zuby či popel – nic! Dále se od nás žádá víra, že spojenci, kteří měli rozsáhlou síť informátorů po celé Evropě a špiona v německém vedení (admirál Canaris, šéf německé rozvědky), si až do konce války nebyli vědomi této gigantické genocidy, protože pokud by o masovém vraždění věděli, pak by jednali tak, aby ho zastavili. Nakonec se od nás žádá víra v to, že Židé v Polsku, epicentru Holocaustu, až do srpna 1944 nevěděli nic o osvětimských plynových komorách, jinak by Židé z lodžského ghetta neodešli dobrovolně do Osvětimi – což je přesně to, co udělali, jak udává Raul Hilberg ve svojí práci o Holocaustu (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 543/544).

 

 

 

 

Protože sionisty kontrolovaný systém „západních demokracií“ je neschopný čelit revizionistickým argumentům, uchyluje se k cenzuře a brutální síle, aby umlčel nebezpečné heretiky. A Židé postupně transformují Holocaust na náboženství. Jde o velmi chytrou strategii, protože – jak trefně poznamenává Robert Faurisson – člověk nemůže vyvrátit náboženství vědeckými argumenty. Muzea a pamětníky Holocaustu, množící se jako houby po dešti po celé Evropě a USA, se takto skutečně stávají chrámy nového náboženství, zatímco profesionální „přeživší Holocaust“, jako je Elie Wiesel, jsou kněží tohoto nového náboženství. Abychom dokázali toto tvrzení, stačí citovat samotného Eliho Wiesela: „Holocaust je světovým tajemstvím, tajemstvím, které je limitované na kruh kněžstva přeživších.“ (Peter Novick, The Holocaust in American Life, 1999, str. 211, 212). Další velekněz kultu Holocasutu, Simon Wiesenthal, zachází ještě dále: „Když každý z nás předstoupí před 6 milionů, nebudou se nás ptát, co jsme dělali se svými životy… Řeknu: Nezapomněl jsem na vás.“ (Simon Wiesenthal v Response, Vol. 20, Nr. 1).

 

Nejsou povolené žádné kritické otázky o Holocaustu, protože jsou rouháním: Způsobují nesmírný neklid věčným obětem perzekuce, Židům, a jsou pokusem očistit národní socialismus – nejhorší ideologii všech dob, která způsobila Holocaust! V dnešním Německu je dokonce považováno za nemyslitelné porovnávat Holocaust s krutostmi komunistických tyranů jako Stalin nebo kambodžský diktátor Pol Pot, protože se to považuje za „relativizování“ a „trivializování“ nejhoršího zločinu v historii. Francouzský sionistický propagandista Claude Lanzmann, tvůrce dlouhého a nevýslovně hloupého filmu o Holocaustu (název tohoto filmu je Shoa, hebrejský výraz pro „katastrofu“, který je Židy často používán jako synonymum pro „Holocaust“) se ani nesnaží skrýt skutečnost, že kult Holocaustu má nahradit křesťanství: „Pokud je Osvětim něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení. (…) Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat. (…) V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj. (…) Osvětim je vyvrácením Krista.“ (Les temps modernes, Paris, prosinec 1993, str. 132, 133.)

 

 

V dnešních dnech velká část Židů v Boha nevěří, ale prakticky každý z nich věří v 6 milionů. Sionistické vedení šikovně využívá Holocaust na sjednocení světového židovstva, udržujíc je ve stálém stavu hysterie a perzekuční mánie, tvrdíc, že jen soudržností budou Židé schopni zadržet hrozbu nového Holocaustu. Je bez debaty, že jen málo nežidů chce přijmout pochmurné náboženství Holocaustu. Zatímco převážná většina lidí na západě stále věří, že oficiální tvrzení o Holocaustu je v základu pravdivé (i když mají dojem, že čísla jsou nějak nadhodnocená), jsou úplně znechuceni věčným lamentováním o židovských obětech a židovském utrpení. Jednoduše už o tom nechtějí nic slyšet. Průzkumy veřejného mínění v Německu ukázaly, že velká většina populace byla proti plánovanému památníku Holocaustu v Berlíně (čemuž si žádná velká strana, vedoucí politik či velké noviny nedovolili oponovat). V soukromí jsou politici možná stejně tak znechuceni nekonečnou litanií o Holocaustu jako zbytek populace, ale nemůžou si dovolit nechat revizionisty vyhrát, protože by to otřáslo samotnými základy „demokratického systému“, kterému vděčí za svoje kariéry a bohatství.