Češi a židé

Přítomnost židů na českém území je doložena od 10. století. Zprávu o nich zachycuje mimo jiné Kosmova Kronika česká, která svědčí o antijudaistickém zaměření kléru. Postavení židů se výrazně zhoršilo s křižáckými válkami a církevními protižidovskými opatřeními. Nejistou ochranu nacházeli židé u panovníka, pro něhož množství speciálních daní uvalených na židy představoval vítaný příjem. Podle výnosu Přemysla Otakara II. z roku 1262 byli židé označeni za „otroky královské komory“, latinsky servi camerae regiae, tedy vlastně za královský majetek. Z mnoha českých a moravských měst byli židé na nátlak měšťanů vypovídání.

 

 

V roce 1939 se na téma židé v české historii uskutečnila dokonce výstava!

 

Největšího rozkvětu dosáhla židovská komunita v Čechách za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611). Praha se v té době stala centrem aškenázského židovstva, na zdejší ješivě působili nejvýznačnější učenci a rabíni své doby a vzrůstající bohatství umožnilo stavební rozvoj ghetta. Působil zde rabi Löw, autor knih o náboženství a o pedagogice, bohatý mecenáš Mordechaj Maisl, který financoval výstavbu synagog a dalších veřejných budov a osobně se přátelil s císařem Rudolfem, či astronom a kronikář David Gans, autor první aškenázské kroniky židovských a světových dějin. Významnou postavou období těsně před vypuknutím třicetileté války byl „dvorní žid“ Jakub Baševi, bankéř a mecenáš, který se těšil výjimečné přízni u Ferdinanda II.:roku 1622 dokonce obdržel šlechtický titul a erb.

 

Postavení židů velmi ztížilo vydání tzv. familiantského zákona císařem Karlem VI. roku 1726 a Marie Terezie dokonce nechala všechny židy vypovědět z království ediktem, který odvolala až pod velkým nátlakem. Opačný postoj zaujal její syn Josef II.(1780-1790). Pod vlivem osvícenských idejí provedl řadu reforem – povolil židům například nájem půdy, uvolnil profesní omezení a zpřístupnil jim školství včetně univerzit.

 

                   

 

Novinové výstřižky popisující výše zmíněnou výstavu.

 

Josefínskými reformami, které mimo jiné předepisovaly povinnou docházku v sekulárních německých školách, byli židé v českých zemích přiřazeni k německému živlu. Se vzrůstajícím významem českého národně obrozeneckého hnutí sice stoupal počet židů, kteří se hrdě hlásili k češství, mnozí obrozenečtí myslitelé (včetně Karla Havlíčka Borovského či Jana Nerudy) však spatřovali v židech Němce a vyslovovali se proti jejich asimilaci. V době vzniku Československa s prvním prezidentem Masarykem, který svým pro-židovským postojem dotvářel již vleklý táhnoucí se nádech šovinismu v našich zemích, se s československou národností ztotožňovala již velká většina židů, současně však vzrůstal význam židovského národního hnutí, sionismu.

 

Obecně lze tedy neposlušně shrnout historická fakta slavným výrokem nejmenovaného génia : „pokud chtěl nějaký národ kdy prosperovat, musel si držet židy od těla“. Ztotožnit se tímto výrokem není těžké, bohužel, pro dnešní dobu platí dvojnásob!