Názory slavných na židy!

Dovolte mi, abych touto cestou opět upozornil na jasná fakta o židovské nebezpečnosti a tím i možná předešel dalším vznikům legalizačních hnutí pro toto zločinné náboženství. Stále se distancuji od jakékoliv antisemitské domněnky, však jasná fakta, historické skutečnosti a důkazy jasně vypovídají o nebezpečnosti pro, židy označovanou, gójskou společnost.

60 roků pokračující teror proti Palestincům

K připomenutí 60. výročí vzniku Izraele přináší naše Společnost výtah z knihy „Izrael a Státní terorismus“ od Davida Duka.

Židovská zbraň…antisemitismus!

Nic nepřispělo k úspěchům sionismu v západním světě víc, než promyšlený útok na citlivé místo světového veřejného mínění – problém antisemitismu.

Poezie ve jménu svobody!

 

Srp, kladivo a hvězda

a ač se to mnohému nezdá,

podvodů je ve světě mnoho druhů

i hvězdný prapor a třináct pruhů.

 

To rudé mámení o něco mladší je,

však ten co tohle svinstvo zasije

věděl už tehdy v danou chvíli,

že slouží prozíravě jedinému cíli.

 

Co nejvíc oddálit jakoukoli změnu

a vůbec nezáleží na nějakém jménu.

Pro svět kde přebývají lidé:

aby dál mohli panovat jen židé.

 

Je to zvláštní rasa na povrchu planety.

Má v genech zločin víc jak tisíciletý.

Vetře se všude-nikde není doma

a kde se usadí zanechává koma.

 

Ve třicátých letech se měla zrodit změna

a měla tvář, cíl-a měla jména.

Hrozila židům, rudým i západní pakáži

co nová IDEA a odvážní lidé dokáží.

 

Poprvé měl svět velkou naději,

že vládnout budou ti co stavějí

a že přes palubu člověk smete

vše co není lidské-co je zmetek.

 

Zmetkové se spojili nehledě na dálku.

V roce třicet devět vyvolali válku.

Dokázali pohodlně a vzápětí

zázrak : že útočník je obětí.

 

Válku vedli humánně a lidsky.

Jen tak ze zvyku a jako vždycky

nelišili vojáky, ženy ani děti,

když měnila se města v popel a smetí.

 

Po válce se dohodli soudružsky a vzorně,

že si svět rozdělí a vládnout budou svorně.

Tohle ovšem nenadchlo a nenechalo v klidu

smečku krys a potkanů-včetně stáda židů.

 

Chybělo jim zbrojení, šarvátky a zmatky,

aby mohli bohatnout a rozmnožit své statky.

A tak koncem století-přišlo to tak náhle:

zachvěly se dějiny. A trvá to stále.

 

Dnešní stav je pro židy jako živá voda.

Vybájený holocaust přestává být móda.

Každý kdo je proti nim a proti Americe,

patří k teroristům, k té světové zlé klice.

 

Jaké tedy řešení může dilema to přinést?

Jen jediné : všechny do jednoho na pobřeží vynést

a jako krysy utopit i s jejich pomocníky.

Tomu, kdo to provede, patří už dnes díky!

 

Roman Elmar Skružný

 

Není potřeba dlouhého komentáře, Elmar jasně a stručně definoval problémy, které jsou dnes systémově tabuizovány. Vy, co si tato díla máte možnost přečíst, buďte za to velmi vděční, neboť někdo nechce, aby kdy spatřily světlo světa a aby se dostali k širší veřejnosti, která by tak byla schopna se nad nimi zamýšlet !

Židé nejsou rasa!

Dnes je vystopování jakéhokoliv původu ke starověké Palestině genealogicky nemožné a představa Židů jako osamocené skupiny mezi všemi ostatními je samozřejmě naprostá fikce. Většina lidí západního světa by se mohla vsadit, že by ve svých genealogických záznamech našla palestinskou stopu, která se v nich během 2000 let usadila. A skutečně jsou tu lidé, kteří se zásahem představy židovství hrdě prohlašují za židy: některé z nejstarších jižanských aristokratických rodin hrají hru na hledání rodokmenu zasahujícího do Izraele. Nikdo neví, co se stalo s deseti ztracenými kmeny Izraele, ale spekulace kdo by mohl být kdo jsou oblíbenou anglosaskou zábavou a královna Victoria se stala příslušnicí izraelské společnosti, když vystopovali její původ až k oněm ztraceným kmenům.

 

Dvanáct kmenů vyrazilo z Kanánska zhruba před pětatřiceti stoletími; a nejenže deset z nich zmizelo – více než polovina členů ze zbývajících dvou kmenů se nikdy nevrátila z jejich babylonského „exilu“. Jak potom může kdokoliv tvrdit, že pochází přímo z relativně malé komunity obývající svatou zemi v dobách Abrahámovy smlouvy s Bohem ?

Židovský rasový mýtus vychází ze skutečnosti, že slova Hebrejec, Izraelita, Žid, Judaismus a židovský národ byla synonymně užívána k vytvoření pocitu historické návaznosti. Ale to je špatné. Tato slova poukazují na různé skupiny lidí s různými životními osudy v různých historických dobách. Hebrejec je termín správně používaný pro dobu od počátků biblické historie po usazení v Kanánsku. Izraelita je správné označení pro člena dvanácti kmenů Izraele. Název Jehudi nebo žid je používán ve Starém zákonu k označení členů kmene Judah, potomků čtvrtého Jacobova syna, stejně jako příslušníků království Judah, zvlášť v době Jeremiáše a pod perskou nadvládou. O několik staletí později se toto slovo vrátilo k označení kohokoliv, bez ohledu na původ, jehož náboženství je judaismus.

Popisné jméno judaismus nebylo Hebrejci ani Izraelity nikdy používáno; to se objevilo až s křesťanstvím. Flavius Josephus byl jedním z prvních, kteří toto označení použili, když ho uvedl ve svém recitálu o válce s Římany k implikaci celkové víry, morálních zásad, náboženských úkonů a obřadních nařízení Galilee, zatímco on věřil v nadřazenost helénistického rivala. Když se zrodilo slovo judaismus, nebyl tu žádný hebrejsko-izraelitský stát. Lidé, kteří přijali judaistickou víru, už byli míšenci mnoha ras a národů a tato rozdílnost rychle narůstala.

Pravděpodobně nejvýznamnější masová konverze k judaistickému náboženství v Evropě proběhla v 8. století a tento příběh Chazarů (turko-finských lidí) se hodně dotýká základů moderního státu Izrael. Tento částečně kočovný lid, zřejmě příbuzný s volžskými Bulhary, se poprvé objevil na Zakavkazsku ve druhém století. Usadili se v místě, kde je dnes jižní Rusko mezi Volhou a Donem a pak se rozšířili po pobřežích Černého, Kaspického a Azovského moře. Chazarské království založené Khaganem nebo Khakanem ovládli Atila a Hunové v roce 448 a Muslimové v roce 737. Mezitím ovládali Chazaři větší část Bulharska a Krym a rozšířili své království dál za Kavkaz na severozápad včetně Kyjeva a na východ k Derbendu. Každoročně byly vybírány poplatky od ruských slovanů v Kyjevu. Město Kyjev pravděpodobně postavili Chazaři. V tomto městě byli židé a okolní země před založením ruské říše byla osídlena Varangiány, které skandinávští bojovníci někdy nazývali Russ nebo Ross (zhruba 855-863).

Vliv Chazarů se rozšířil až do dnešního Maďarska a Rumunska. Dnes jsou vesnice Kozarvar nebo Kozard v Sedmihradsku stálým svědectvím průniku Chazarů, kteří spolu s Maďary přežili až do dnešních dnů v Maďarsku. Velikost a síla Chazarského království je prezentována i faktem, že vyslalo armádu o 40 000 mužích (626-627) na pomoc Herakliovi z Byzance při dobývání Persie. Židovská encyklopedie hrdě označuje Chazary jako „dobře uspořádané a tolerantní království s prosperujícím obchodem a velmi dobrou armádou“.

 

Židé, které vyhnal z Konstantinopole byzantský vládce Leo III., našli domov mezi těmito pohanskými Chazary, které chtěli získat mohamedánští a křesťanští misionáři, ale nakonec mezi nimi zvítězila judaistická víra. Bulan, vládce Chazarů, konvertoval k judaismu kolem roku 740. Poté následovala i šlechta a o něco později i jeho lid. Některé detaily ohledně této záležitosti nacházíme v dopisech mezi Khagan Josephem a R. Hasdai Ibn Shaprutem z Cordoby, doktorem a vyslancem sultána Abd al-Rahmana, španělského chalifa. Tato korespondence (kolem let 936-950) byla poprvé zveřejněna v roce 1577 jako důkaz, že židé pořád mají svou vlastní zemi – totiž Chazarské království. Judah Halevi o těchto dopisech věděl dokonce už v roce 1140. Jejich autenticita byla od té doby potvrzena beze všech pochybností.

Podle těchto Hasdai-Josephových dopisů Khagan Bulan jednoho dne rozhodnul: „Pohanství je nepoužitelné. Je pro nás ostuda být pohany. Přijměme jedno božské náboženství, křesťanství, judaismus nebo islám.“ A Bulan předvolal tři duchovní reprezentující tato tři náboženství a nechal je před ním své víry prezentovat. Ale žádný z nich nedokázal přesvědčit ostatní ani vladaře, že jeho víra je ta nejlepší. Proto vládce mluvil s každým z nich zvlášť. Zeptal se křesťanského duchovního: „Kdybys nebyl křesťan nebo se křesťanství vzdal, čemu bys dal přednost – islámu nebo judaismu ?“ Duchovní odpověděl: „Kdybych se vzdal křesťanství, stal bych se Židem.“ Bulan pak položil stejnou otázku muslimovi a i ten si vybral judaismus. A tak přešel Bulan i s chazarským lidem v osmém století na judaismus a od té doby Chazaři (někdy vyslovovaní jako Kazaři nebo Kozaři) žijí podle židovských zákonů.

Ještě silnější pozici získal u Chazarů judaismus za vlády Obadiaha. Synagogy a školy byly stavěny podle instrukcí v Bibli a Talmudu. Jak uvádí profesor Graetz ve své Historii Židů (History of the Jews), „Bulanův nástupce, který převzal hebrejské jméno Obadiah, byl první, kdo jevil opravdovou snahu šířit židovské náboženství. Požádal židovské mudrce o pomoc při upevnění své nadvlády, královsky je odměňujíc… a zavedl do starodávných komunit nové duchovní modely.“ Po Obadiahovi přišla dlouhá řada židovských Khaganů. V souladu s fundamentálními židovskými státními zákony bylo dovoleno usednout na trůn pouze židovským vládcům. Chazarští obchodníci nepřivezli jen hedvábí a koberce z Persie a Blízkého východu, ale také svou judaistickou víru ke břehům Visly a Volhy. Ale Chazarské království bylo napadeno Rusy a jeho hlavní město Itil dobyl roku 969 Sweatoslav z Kyjeva. Byzance se začala Chazarů obávat a závidět jim a společně s Rusy dobyla roku 1016 krymskou část Chazarska. (Krym byl znám jako „Chazarsko“ až do 13.století.) Chazarští židé se rozptýlili na území dnešního Ruska a východní Evropy. Někteří odešli na sever, kde se spojili s kyjevskou židovskou komunitou.

Ostatní se vrátili na Kavkaz. Mnoho Chazarů se znovuoženilo na Krymu nebo v Maďarsku. Cagh Chafut nebo „horští Židé“ na Kavkaze a hebrejští židé z Georgie jsou jejich potomci. Tito „aškenázští židé“ (jak jsou nazýváni židé z východní Evropy), jejichž počet zvýšili židé, kteří v té době utíkali z Německa před křižáky a černou smrtí, měli málo nebo žádnou semitskou krev.

Že jsou Chazaři přímými předky východoevropského židovstva je historický fakt. Židovské historické a náboženské texty toto berou na vědomí, ačkoliv to propagandisté židovského nacionalismu označují za proarabskou propagandu. Trochu ironicky je svazek IV Židovské encyklopedie – protože tato publikace uvádí Chazary s C místo K – nazván „Chazaři k Dreyfusovi: a byl to Dreyfusův proces, jak ho popsal Theodore Herzl, který nechal moderní židovské Chazary z Ruska zapomenout na jejich původ konvertování k judaismu a přijmout antisemitismus jako důkaz jejich palestinského původu.“

Tak můžeme přes tyto antropologické znalosti dojít u Hitlerových předků zpátky až k jednomu ze ztracených kmenů Izraele; zatímco Weizmann může být potomek Chazarů, judaistických konvertitů, který nemá žádné antropologické spojení s Palestinou. Domov, do kterého se Weizmann, Silver a tolik jiných aškenázských sionistů tolik touží vrátit, s největší pravděpodobností nikdy nebyl jejich. Tady je nejzajímavější paradox: je antropologickou skutečností, že řada křesťanů může mít ve svých žilách mnohem více hebrejsko-izraelitské krve než většina jejich židovských sousedů.

  

Dr. Alfred M. Lilienthal NVI

1.Máj 2008

 

Společnost Občanské neposlušnosti podporuje akci Dělnické strany na 1 . Máje! Neposlušně se stavíme na odpor proti Systému, který svou zdegenerovanou formou české demokracie ničí veškeré hodnoty obyčejných lidí! Pokud myslíte, že abstrakce neznamená nic, stačí se obrátit na stranu reality a přijímat jasná fakta! Politická tma, absence jakékoliv politické zodpovědnosti, mafiósní přístup k řešení problémům, legalizace trestních činů, zejména v hospodářské kriminalitě a v neposlední řadě obyčejná zaprodanost našich čelních představitelů vůči mecenášům z USA a Izraele! Proto ne kapitalismu a zdegenerované formě demokracie! Chceme svobodu! SVOBODU!

 

 

 

 

 

 

Češi a židé

Přítomnost židů na českém území je doložena od 10. století. Zprávu o nich zachycuje mimo jiné Kosmova Kronika česká, která svědčí o antijudaistickém zaměření kléru. Postavení židů se výrazně zhoršilo s křižáckými válkami a církevními protižidovskými opatřeními. Nejistou ochranu nacházeli židé u panovníka, pro něhož množství speciálních daní uvalených na židy představoval vítaný příjem. Podle výnosu Přemysla Otakara II. z roku 1262 byli židé označeni za „otroky královské komory“, latinsky servi camerae regiae, tedy vlastně za královský majetek. Z mnoha českých a moravských měst byli židé na nátlak měšťanů vypovídání.

 

 

V roce 1939 se na téma židé v české historii uskutečnila dokonce výstava!

 

Největšího rozkvětu dosáhla židovská komunita v Čechách za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611). Praha se v té době stala centrem aškenázského židovstva, na zdejší ješivě působili nejvýznačnější učenci a rabíni své doby a vzrůstající bohatství umožnilo stavební rozvoj ghetta. Působil zde rabi Löw, autor knih o náboženství a o pedagogice, bohatý mecenáš Mordechaj Maisl, který financoval výstavbu synagog a dalších veřejných budov a osobně se přátelil s císařem Rudolfem, či astronom a kronikář David Gans, autor první aškenázské kroniky židovských a světových dějin. Významnou postavou období těsně před vypuknutím třicetileté války byl „dvorní žid“ Jakub Baševi, bankéř a mecenáš, který se těšil výjimečné přízni u Ferdinanda II.:roku 1622 dokonce obdržel šlechtický titul a erb.

 

Postavení židů velmi ztížilo vydání tzv. familiantského zákona císařem Karlem VI. roku 1726 a Marie Terezie dokonce nechala všechny židy vypovědět z království ediktem, který odvolala až pod velkým nátlakem. Opačný postoj zaujal její syn Josef II.(1780-1790). Pod vlivem osvícenských idejí provedl řadu reforem – povolil židům například nájem půdy, uvolnil profesní omezení a zpřístupnil jim školství včetně univerzit.

 

                   

 

Novinové výstřižky popisující výše zmíněnou výstavu.

 

Josefínskými reformami, které mimo jiné předepisovaly povinnou docházku v sekulárních německých školách, byli židé v českých zemích přiřazeni k německému živlu. Se vzrůstajícím významem českého národně obrozeneckého hnutí sice stoupal počet židů, kteří se hrdě hlásili k češství, mnozí obrozenečtí myslitelé (včetně Karla Havlíčka Borovského či Jana Nerudy) však spatřovali v židech Němce a vyslovovali se proti jejich asimilaci. V době vzniku Československa s prvním prezidentem Masarykem, který svým pro-židovským postojem dotvářel již vleklý táhnoucí se nádech šovinismu v našich zemích, se s československou národností ztotožňovala již velká většina židů, současně však vzrůstal význam židovského národního hnutí, sionismu.

 

Obecně lze tedy neposlušně shrnout historická fakta slavným výrokem nejmenovaného génia : „pokud chtěl nějaký národ kdy prosperovat, musel si držet židy od těla“. Ztotožnit se tímto výrokem není těžké, bohužel, pro dnešní dobu platí dvojnásob!

Transformace Holocaustu na náboženství

Ortodoxní tvrzení o Holocaustu nemůže být orámováno racionálními argumenty, protože jeho absurdnost je obrovská. Žádá se od nás, abychom věřili ve fata morganu rozsáhlého zabíjení ve vražedných továrnách, které nezanechalo žádné stopy – žádné dokumenty, žádné kosti, zuby či popel – nic! Dále se od nás žádá víra, že spojenci, kteří měli rozsáhlou síť informátorů po celé Evropě a špiona v německém vedení (admirál Canaris, šéf německé rozvědky), si až do konce války nebyli vědomi této gigantické genocidy, protože pokud by o masovém vraždění věděli, pak by jednali tak, aby ho zastavili. Nakonec se od nás žádá víra v to, že Židé v Polsku, epicentru Holocaustu, až do srpna 1944 nevěděli nic o osvětimských plynových komorách, jinak by Židé z lodžského ghetta neodešli dobrovolně do Osvětimi – což je přesně to, co udělali, jak udává Raul Hilberg ve svojí práci o Holocaustu (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 543/544).

 

 

 

 

Protože sionisty kontrolovaný systém „západních demokracií“ je neschopný čelit revizionistickým argumentům, uchyluje se k cenzuře a brutální síle, aby umlčel nebezpečné heretiky. A Židé postupně transformují Holocaust na náboženství. Jde o velmi chytrou strategii, protože – jak trefně poznamenává Robert Faurisson – člověk nemůže vyvrátit náboženství vědeckými argumenty. Muzea a pamětníky Holocaustu, množící se jako houby po dešti po celé Evropě a USA, se takto skutečně stávají chrámy nového náboženství, zatímco profesionální „přeživší Holocaust“, jako je Elie Wiesel, jsou kněží tohoto nového náboženství. Abychom dokázali toto tvrzení, stačí citovat samotného Eliho Wiesela: „Holocaust je světovým tajemstvím, tajemstvím, které je limitované na kruh kněžstva přeživších.“ (Peter Novick, The Holocaust in American Life, 1999, str. 211, 212). Další velekněz kultu Holocasutu, Simon Wiesenthal, zachází ještě dále: „Když každý z nás předstoupí před 6 milionů, nebudou se nás ptát, co jsme dělali se svými životy… Řeknu: Nezapomněl jsem na vás.“ (Simon Wiesenthal v Response, Vol. 20, Nr. 1).

 

Nejsou povolené žádné kritické otázky o Holocaustu, protože jsou rouháním: Způsobují nesmírný neklid věčným obětem perzekuce, Židům, a jsou pokusem očistit národní socialismus – nejhorší ideologii všech dob, která způsobila Holocaust! V dnešním Německu je dokonce považováno za nemyslitelné porovnávat Holocaust s krutostmi komunistických tyranů jako Stalin nebo kambodžský diktátor Pol Pot, protože se to považuje za „relativizování“ a „trivializování“ nejhoršího zločinu v historii. Francouzský sionistický propagandista Claude Lanzmann, tvůrce dlouhého a nevýslovně hloupého filmu o Holocaustu (název tohoto filmu je Shoa, hebrejský výraz pro „katastrofu“, který je Židy často používán jako synonymum pro „Holocaust“) se ani nesnaží skrýt skutečnost, že kult Holocaustu má nahradit křesťanství: „Pokud je Osvětim něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení. (…) Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat. (…) V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj. (…) Osvětim je vyvrácením Krista.“ (Les temps modernes, Paris, prosinec 1993, str. 132, 133.)

 

 

V dnešních dnech velká část Židů v Boha nevěří, ale prakticky každý z nich věří v 6 milionů. Sionistické vedení šikovně využívá Holocaust na sjednocení světového židovstva, udržujíc je ve stálém stavu hysterie a perzekuční mánie, tvrdíc, že jen soudržností budou Židé schopni zadržet hrozbu nového Holocaustu. Je bez debaty, že jen málo nežidů chce přijmout pochmurné náboženství Holocaustu. Zatímco převážná většina lidí na západě stále věří, že oficiální tvrzení o Holocaustu je v základu pravdivé (i když mají dojem, že čísla jsou nějak nadhodnocená), jsou úplně znechuceni věčným lamentováním o židovských obětech a židovském utrpení. Jednoduše už o tom nechtějí nic slyšet. Průzkumy veřejného mínění v Německu ukázaly, že velká většina populace byla proti plánovanému památníku Holocaustu v Berlíně (čemuž si žádná velká strana, vedoucí politik či velké noviny nedovolili oponovat). V soukromí jsou politici možná stejně tak znechuceni nekonečnou litanií o Holocaustu jako zbytek populace, ale nemůžou si dovolit nechat revizionisty vyhrát, protože by to otřáslo samotnými základy „demokratického systému“, kterému vděčí za svoje kariéry a bohatství.

Fenomén zvaný politická strana

Zamysleme se nad tím, PROČ VLASTNĚ má veškeré dění rozhodování, vliv a moc ve státě mít s takovou samozřejmostí instituce zvaná politická strana. Vyznavači posvátné modly demokracie by se určitě zatvářili přezíravě a s despektem by řekli, že existence politických stran je přece zárukou a projevem vlády lidu (z řečtiny demos a kratos – lid a vláda). Ponechme stranou, že v letech po druhé světové válce byla v zemích východní a střední Evropy (i u nás) u moci vládní forma zvaná lidová demokracie – tedy lidová lidovláda.

Opravdu vládne lid prostřednictvím oněch podivných rozvětvených útvarů dotovaných státem, útvarů se složitými strukturami, sbory poradců, tajemným financováním a ještě tajemnějšími minulými životy svých šéfů? Představují skutečně myšlenkové proudy a názorové rozdíly občanů? Povrchní pozorovatel zajisté řekne ANO. Hloubavější povaze ovšem stěží uniknou jevy, jako je vágní politický program, vzájemné dohadování, různé koalice, zákulisní jednání, trapné a nedůstojné hádky přímo v parlamentu, přestupy zástupců lidu z jednoho mužstva do druhého (docela jako ve fotbalu), náhodné výsledky hlasování, kdy stačí chvilková nepřítomnost nějakého poslance k tomu, aby ten či onen zákon byl či nebyl přijat. Možná, že někde snad platí ono známé spektrum od levice přes střed po pravici. Spíše si ale myslím, že dnes a tady je to naprostá a pouhá formalita a matení pojmů. Jev zvaný opoziční smlouva by mohl sloužit jako školní příklad toho, OČ SE OPRAVDU JEDNÁ těm, ctihodným zástupcům lidu (a nejen u nás). A přidáme-li k tomu i nový zákon o – v podstatě – většinovém zastoupení, je celá záležitost jasná jako na dlani: ZA KAŽDOU CENU SI UDRŽET MOC. Mimochodem – asi málokoho napadne, JAK VELKÁ je podobnost mezi dnešní vládnoucí silou a mezi komunistickými předáky v roce 1948: ti i oni si velmi dobře věděli rady, jak to zařídit, aby mohli vládnout sami – i bez vůle lidu. V roce 1948 vytvořila tehdejší KSČ tzv. národní frontu, ve které byly další dvě povolené strany, kolaborující s komunisty. Dnes je tohle zařízeno elegantněji právě opoziční smlouvou a chystaným novým volebním zákonem. Zásady, program, cíle, prospěch národa? Tomu už dnes uvěří jen prosťáček nebo nenapravitelný idealista. Ostatně by mne zajímalo, kolik procent občanů si dnes vybaví nějaké to jméno z volební kandidátky, které dal svůj hlas. Nebo třeba nějakou pasáž z volebního programu politické strany, kterou volil. A pokud by si onu pasáž vybavil, jak dalece se asi shoduje se skutečností? Volební program jakékoli politické strany je z velké části nezávazný obecný blábol – od levice přes střed až po pravici a jména kandidátů či pak už poslanců jsou prázdnými slovy bezvýznamných figurek. Skutečnou moc přece má v každé politické straně stranický aparát – a na ten nemá normální občan pražádný vliv. Jestliže platí, že politická strana je jakýsi stát ve státě, pak onen stranický aparát je jakousi stranou ve straně.

Je to všechno pečlivě nastudované cirkusové představení – dokonce i včetně nezbytného klauna (těch je u nás víc než dost). Možná ale, že tímhle srovnáním dost křivdím opravdovému cirkusu – tam se totiž musí tvrdě makat, nikomu se nic neodpouští a každá chyba se krvavě platí přímo na place. Vhodnější by bylo přirovnání k nějaké lacině pouťové šmíře s jedinou ošumělou maringotkou, párem opelichaných opic, jedním cvičeným medvědem, klaunem, co stále a stále opakuje tentýž vtip a dryáčnickým vyvolávačem, který vykřikuje jen vstupte a uvidíte, co jste ještě neviděli – obrovského hada, co měří od ocasu k hlavě 12 metrů a od hlavy k ocasu 14 metrů – vstupte a nebudete litovat – právě začínáme!

Tohle známe třeba ze starých filmů a smějeme se tomu. Když ovšem tahle šmíra řídí stát a rozhoduje o jeho osudu – to už k popukání rozhodně není. Lidé prostě berou jako nějaký samozřejmý a nezměnitelný fakt, že zemi mohou vést šarlatáni, podvodníci a mafiáni. Za totáče se vždy zásadně odlišovalo: MY a ONI. Dnes to platí dvojnásob. Když se nějaký institut pro výzkum veřejného mínění dotáže, zda jsou lidé spokojeni se současnou vládou, odpoví obvykle 80 % otázaných, že NE. A když jsou lidé dotázáni, PROČ volili tu či onu stranu, odpoví nejčastěji, že prostě vybírali nejmenší zlo!.

Řeknu vám, že kdybych přemýšlel jak chtěl, tak bych asi těžko našel horší způsob, jak řídit společnost, než tak zvanou zastupitelskou demokracii, parlamentním systémem a existencí politických stran. Snad jedině bolševismus, ale jisté to není. Vzpomínám si, že když jsem byl velmi mladý, tak mnoho lidí říkalo: On ten komunismus je V PODSTATĚ dobrá věc, ale lidi jsou dobytek. Až mnohem později přišli na to, že chyba je již V SYSTÉMU.

Zůstává otázkou, kdy lidé přijdou na totéž i dnes a budou hledat jiné, lepší řešení.

Roman Elmar Skružný

Ne radaru! Ne Systému!

 Slovy odmítající radar se musí rozumět nejen odmítnutí pokusu o přímou okupaci, ale hlavně odmítnutí stávajícího Systému, který stojí proti obyčejným lidem!

 

Nechtěla bych se tímto příspěvkem dostat na platformu primitivního populismu, jak to např.  dělají naši čelní představitele vládnoucího Systému, ale je nutné se však také připojit se svým hlasem k vlně ODPORU proti americké okupaci! Problém radaru v Brdech je jen perličkou na dortu a pouze dokladuje expanzivní politiku USA a Izraele. Jelikož tento nápadný čin probudil k reakci velkou masu lidí v naší společnosti, je na místě ho hodnotit kladně, neboť každá katastrofa je pro něco dobrá, v tomto případě tedy pro vytvoření jisté národní jednoty, která v našich zemích zmizela začátkem minulého století!

Využijme tedy této jednoty a začínejme neposlušně hledět Systému do očí a čelme jeho hrozbě! Nejen kvůli radaru, ale kvůli základní podstatě degenerace vybájené demokracie, kvůli intrikám zkorumpovaných politiků, jejich zločinům proti nám, zkrátka kvůli své zodpovědnosti k tomuto národu a jeho lidem!

Video zde

Video 2 zde

Vzpomínka na Anežku Hrůzovou

Dne 29.3.1899 zemřela násilnou smrtí obyčejná dívka jménem Anežka Hrůzová. Padla rukou židovského vraha, který ji drasticky a nelidsky zabil při její cestě k rodné vesnici. Co hůře, z její vraždy odsouzený žid Leopold Hilsner byl následně propuštěn na svobodu!

Jistě jste o tomto činu již slyšeli, však nikdy není málo příležitostí si připomínat historické skutečnosti, ze kterých si musíme brát zkušenost, aby se již další takové činy nemohly odehrát a kterým tak musíme zabránit!  Více informací je k dispozici zde. Buďme neposlušní a nevěřme Systému, který chce, aby se na tyto činy zapomnělo! Není nic špatného na tom, ukazovat prstem na vrahy!

Protokoly sionských mudrců

Protokoly sionských mudrců jsou po Talmudu stěžejním dokumentem, který slouží jako přímý a usvědčující důkaz, že židé jsou pro obyčejnou společnost po celém světě velice nebezpečným nepřítelem. Je složité obhajovat názor, že se snaží dojít k totální kontrole nad celým světem. Je to složité, protože činnost v takovém rozsahu se vymyká rozumovému chápání jednotlivce a se zkušeností obecně špatné lidské koordinace popírá tento vpravdě ambiciózní chtíč. Celý dokument je možno ke stažení zde. 

1) Pro naše záměry je bezpodmínečně nutné, aby války nepřinášely územní zisky.Tím sklouznou na hospodářskou rovinu a donutí státy uznat moc našeho panství. Válčící strany budou za tohoto stavu věcí vydány napospas naší mezinárodní agentuře, těm milionům očí, které neomezuje žádná hranice. Pak budou mezinárodní práva nadřazena právům národů podobně, jako občanské právo každého státu upravuje poměr poddaných mezi sebou.

2) Činitelé, které zvolíme pro jejich otrockou poslušnost, nebudou ve skutečnosti rozumět vyššímu státnickému umění. Stanou se šachovými figurami ve hře našich Mudrců a geniálních poradců i odborníků, vychovávaných od mládí k vládě nad celým světem. Vy již víte, že tito odborníci si při studiu dějin a pozorování událostí osvojili vědomosti, potřebné k vládě podle našich plánů. Nežidé naproti tomu se přisvém rozhodování nenechávají vést znalostmi a nestranným posuzováním dějin, ale pouze teoretickými vědomostmi, kterým chybí kritické uvažování nad výsledkem. Proto s nimi vůbec nemusíme počítat. Necháme je, aby se určitý čas ještě bavili a žili v naději na nové zábavy. Jen ať i nadále věří, že jsou pro ně nejdůležitější věcí teoretické zákony, které jsme jim předložili. Jejich slepou víru v tyto zákony v nich ještě utvrdíme pomocí našeho tisku. Nežidovská inteligence bude hrdá na své vědomosti a sama uvede do praxe všechny vědecké teorie, které sestavili naši náhončí,aby vedli ducha Nežidů směrem, který nám vyhovuje.

3) Nemyslete si, že toto tvrzení jsou jen prázdná slova. Vzpomeňte na úspěch,jaký nám přinesly teorie Darwina, Marxe a Nietzscheho. Demoralizující vliv těchto teorií je vám již dnes zcela zřejmý.

4) Je nutné počítat s povahou, vlastnostmi a moderními duchovními směry národů.Jen tak se můžeme vyvarovat chyb v politice a veřejné správě. Vítězství naší soustavy, jejíž dílčí aspekty musíme přizpůsobovat povaze národa v němž působíme,by nebylo korunováno úspěchem, kdyby se neopíralo o soulad vztahů minulosti k přítomnosti.

5) Tisk je v současných státech velmoc, která ovládá veřejné mínění. Jeho úlohou je poukazovat na zdánlivě oprávněné požadavky a stížnosti lidu, rozdmychávat nespokojenost a nenápadně tlumočit naše intence.

6) Tisk je zosobněním takzvané svobody. Ale vlády nežidovských států nedokázaly využít jeho veliké moci, a proto padl do našich rukou. Tiskem jsme dosáhli obrovského vlivu, a přitom jsme zůstali ukryti v pozadí.

7) Díky tisku jsme ve svých rukou shromáždili zlato, i když nás to stálo mnoho slz a krve v našich řadách. Ale každá oběť z naší strany vyváží před Bohem tisíce Nežidů.

8 ) Mohu vás ujistit, že nám k cíli zbývá již jen několik kroků. Urazíme jen krátkou cestu a kruh Symbolického hada, znamení našeho národa, se uzavře. Jakmile bude tento kruh uzavřen, všechny státy Evropy v něm budou sevřeny jako v pevném svěráku.

9) Lid pod naším vedením odstranil šlechtu, která byla jeho přirozeným ochráncem a živitelem, protože její vlastní zájmy byly v úzkém vztahu s blahobytem národa. Po pádu výsad šlechty je lid pod jařmem zbohatlých lichvářů a povýšenců,kteří jej nemilosrdně utlačují.

10) My se budeme lidu vydávat za osvoboditele z útlaku a navrhneme mu, aby vstoupil do naší armády socialistů, anarchistů a komunistů, které všestranně podporujeme prostřednictvím socialistického zednářstva pod rouškou bratrství a humanity.

11) Šlechta, která měla přirozeným právem podíl na výsledcích práce lidu, měla také samozřejmý zájem na zdraví a spokojenosti pracujících. Náš zájem je zcela opačný – způsobit zhoršení situace Nežidů. 

V dnešní době je jedinou silnou obranou proti moci chtivým židům kvalitní informovanost o jejich  plánech a činech, které se každým dnem naplňují. Musíme sami na sobě pracovat a vzdělávat se, abychom mohli lépe a razantněji tato fakta šířit dále mezi obyčejné lidi. Buďme neposlušní a přistupujme ke svému životu zodpovědně, chtějme žít svobodně! Dokážeme to pouze jako celek, proto se v tento celek také spojme!

Revizionistická teze

Přinášíme stručný výtah textu, o kterém si myslíme, že dokáže jasně popsat pojem revisionismu tzv. holocaustu. Proti tomuto tématu dnes existují speciální zákony a paragrafy, které dávají tušit něco špatného a mocného. Nebojme se proto politicky nekorektních informací a zkusme hledět na historický pojem „šoa“ trochu z jiného úhlu pohledu, zřejmě z toho pravdivého.

Nikdo nepopírá pronásledování Židů během 2. světové války. Toto pronásledování bylo velmi reálné a velmi brutální. Malá skupinka vědců s rostoucím vlivem, kteří se nazývají „revizionisté“– jejich oponenti raději používají termín „popírači Holocaustu“ – tvrdí, že Němci nikdy neplánovali vyhladit židovský lid, že továrny na smrt, vražedné plynové komory a plynové náklaďáky neexistovaly a že počet 5-6 milionů židovských obětí je nezodpovědným nadsazováním. Revizionisti nepopírají, že mnoho Židů bylo Němci zastřeleno na okupovaných sovětských územích, ale považují počty preferované ortodoxními historiky (1-2 miliony zastřelených Židů) za velmi nadhodnocené. Pro revizionisty není židovská tragédie během 2. světové války v zásadě odlišná od tragédií mnoha jiných národů během válek. Pronásledování etnických a náboženských menšin, koncentrační tábory a nucené práce, střílení civilistů – všechny tyto události se v historii mnohokrát odehrály. Pro revizionisty tedy to, co se přihodilo Židům, nebyla v žádném případě historicky unikátní záležitost, jak tvrdí oficiální historici.

Abychom se ujistili, kdo má pravdu, jestli ortodoxní historici nebo revizionisté, musíme vyřešit kritickou otázku plynových komor (Když se odkazuji na „plynové komory“, stále mám na mysli vražedné komory, ne dezinfekční komory, které se nacházely ve všech táborech a v německých vojenských táborech byly často nazývány plynovými komorami.). Pokud vražedné plynové komory neexistovaly, nebyl žádný Holocaust, protože neexistovala vraždící zbraň a šestimilionová cifra by musela být drasticky zredukovaná, když několik milionů zplynovaných Židů byli neexistující lidé. Revizionisti samozřejmě nemohou dokázat, že nebyli zplynováni žádní Židé. Je obvykle velmi těžké dokázat, že se určitá událost neodehrála. Nikdo z nás například nemůže dokázat, že nikdy nespáchal vraždu. Ale pokud nás někdo obviní z vraždy, musí poskytnout nezvratné důkazy, aby podpořil svoje obvinění, jinak bude považován za lháře šířícího pomluvy. Ačkoliv revizionisti nemůžou dokázat, že během 2. světové války nebyly zplynováni žádní Židé, jsou schopní dokázat, že údajné masové vraždění v plynových komorách, jak je popisované očitými svědky, se nemůže uskutečnit, protože je technicky nemožné. Můžou také demonstrovat, že by bylo dost nemožné odstranit v těchto tzv. vyhlazovacích táborech miliony lidských těl.

I kdyby obránci tvrzení o Holocaustu byli schopní vyprodukovat dokument, že nějací Židé byli během 2. světové války zplynovaní, nevyvrátilo by to revizionistickou tezi, protože jeden nebo dva izolované případy by pravděpodobně byly prací pár zločineckých individuí. Mělo by se však zdůraznit, že ani jeden případ zplynování Němci během 2. světové války nebyl nikdy dokázán dokumentem a že spojenecké jednotky, které osvobozovaly německé koncentrační tábory v letech 1944 a 1945, nenašly ani jedno tělo zplynovaného vězně. To je přiznávané ortodoxními historiky Holocaustu. 

Je důležité si neposlušně uvědomit vztahy mezi vytvořenou fikcí holocaustu, kdy tato fikce mohla, lépe řečeno byla, vytvořena účelově k politickým tahům, které ve většině případů byly ku prospěchu židům. Doporučujeme všem si stáhnout celou brožuru pana Jürgena Grafa, zde, a zamyslet se nad možnými dopady této lži pro celou společnost. Říkat pravdu není zločin, proto principielní odsuzování těchto zdrojů informací jako „popírající Holocaust“, je jen další z mnoha absurdit, které nám židé uštědřili.   

Židé a nedávná historie 3

Díl 1,2 

Proti nadvládě židovské menšiny stála v Rakousku, podobně jako v Německu, drtivá většina obyvatelstva, jež však židovskou otázku znala jen z denního života. Protižidovská literatura ve starém Rakousku z konce 19. století existovala jen ve velmi skromném rozsahu – díky silnému vlivu židů u císařského dvora a rakouské vlády.Dokladem protižidovského vědomí českého národa v této době jsou jména K. H. Borovského, J. Nerudy, později P. Bezruče, dr. A. Rašína a dalších.

U rakouského dvora pociťoval nejvíce, a zatím pasivně odmítal židovský vliv, arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand, jenž v zájmu budoucí existence rakouského císařství těžce nesl národní útisk Slováků a Rumunů ze strany Maďarů; Čechů, Jihoslovanů a dalších ze strany rakouských Němců. Mluvčími rakouských Němců v zápase s židovskou nadvládou bylo několik jedinců, např.: Karl Lueger (1844-1910), lidový tribun v boji proti liberalismu a židovstvu, stoupenec říšské myšlenky rakouské, příznivec Františka Ferdinanda. Georg Ritter von Schonerer (1842-1921), člen rakouské poslanecké sněmovny, jeden z vůdců mladého národně-německého (deutschnational) hnutí. Bojoval proti židovské nadvládě v Rakousku a zasazoval se o nejužší spojení Rakouska s Německem. Prof. Rohling, dvorní kazatel. Publikoval spisy Talmudu v německém jazyce. Ve vleklých soudních sporech s rabíny ztratil své jmění, císařem a Církví byl zbaven úřadu. Zemřel v naprosté izolaci v Salzburgu.

V sousedním Německu však již v této době byla v protižidovském smyslu literárně činná celá plejáda vynikajících autorů: Eugen Dühring (1833-1921), filozof, fyzik, ekonom, literární historik. Záhy poznal význam a různorodost jednotlivých ras. Roku 1880 vydal knihu „Die Judenfrage als Frage des Rassencharakters und Steiner Schädlichkeit für Volksexistenz, Sitten und Kultur“. (Židovská otázka jako záležitost rasového charakteru a jeho škodlivosti pro národní existenci, mravy a kulturu). Pojednává o židovské otázce jako o problému rasovém, nikoli náboženském. Tím na sebe uvalil nenávist všech židů, od rabínů až po Marxe. Byl zbaven profesorského úřadu. Po operaci očí zcela oslepl. Skončil bez prostředků  v naprosté izolaci. Otto Glagau, dokázal roku 1876 v Gartenlaube, že pověstný pustošivý krach gründerů nebyl způsoben kapitalistickým hospodářským systémem, nýbrž působením židovských spekulantů a lichvářů. Max Liebermann von Sonnenberg, založil německo-sociální spolek s antisemitským programem, od roku 1887 měl asi čtvrt milionů voličů a tucet poslanců Reichstagu. Theodor Fritsch (nar. 1858), spoluzakladatel Německé sociální strany, v roce 1901 založil časopis „Hamer“ s cílem informovat německou veřejnost  průběžně o židovské otázce. Napsal řadu spisů s touto tématikou. Ještě v 70. letech svého věku, roku 1928, byl odsouzen do vězení za rouhání se (židovskému) Bohu. Adolf Stocker, dvorní kazatel, přenesl židovskou otázku z oblasti literární do lidových schůzí a tím do praktické politiky. Pro svou otevřenou kritiku židů upadl v nemilost u kancléře Bismarcka a později u Viléma II., roku 1891 byl na přání dvorních židů propuštěn beze slova uznání z císařských služeb.

Tvrzení, že antisemitismus byl do Německa importován z carského Ruska (Konrád Heiden), je scestné. Německý antisemitismus některými událostmi v carském Rusku (kupř. Sionské protokoly, rituální vraždy na území carského Ruska, apod.) pouze získal další argumenty pro své opodstatnění. V Německu vznikla na sklonku 19. století a na počátku 20. století antisemitská literatura, čerpající z denní praxe i z židovského ortodoxního fondu, dosáhla vynikající vědecké úrovně a mohla sloužit jako pramen poučení ostatním antisemitským hnutím v Evropě. Antisemitské hnutí sílilo i v dalších evropských státech, např. ve Francii, v Polsku, v rakouských zemích i jinde. Se vzrůstem hospodářské, finanční a politické moci židů ve státě, rostla i nenávist lidu k této moci v kterékoliv zemi. Důkazem síly antisemitského hnutí v Evropě 19. století bylo konání antisemitského kongresu v roce 1881.

Při troše politické prozíravosti šlo předpokládat, že plody protižidovské literatury dříve či později proniknou z Německa široce i do zemí rakouských; bylo v nich příliš mnoho pravdy, i když hořké, ba v mnohých případech zoufalé. Pro židovstvo klíčilo nebezpečí masového rozšíření národního organizovaného hnutí protižidovského, jehož vzplanutí se zdálo být jen otázkou času.

Toť přiblížení historie židovské otázky v nedávné minulosti. Neposlušně mě napadá myšlenka, kam až za těch několik desítek let absolutní nekontrolovanosti rozmachu židovství, toto náboženské hnutí dospělo? Kam až sahají nitky vlivu mocných židů? Buďme neposlušní a hledejme pravdu poznání, hledejme klíč ke svobodě!

Židé a nedávná historie 2

Díl 1 

Pro zásadní pochopení problematiky nebezpečnosti židovstva je nutné vybavit si nejdříve dobovou atmosféru, sociální strukturu, mocenské vztahy, náboženské cítění, a v neposlední řadě je nezbytné vystopovat existenci různých neveřejných, o to však vlivnějších nadnárodních a nadstátních organizací, které měly v druhé polovině 19. století svou pevnou pozici ve všech státech Evropy.Je veřejně známým a nepopiratelným faktem, že židovské obyvatelstvo je dnes (stejně jako bylo v 19. stol.) soustředěno převážně v hlavních a největších městech každého státu, která jsou středisky obchodu, kulturního dění, a kde se rozhoduje o změnách všeho druhu ve státě i mimo něj.Stejně tak tomu bylo i v případě Vídně, hlavního města Rakousko-uherského císařství. I zde byla soustředěna podstatná část židovského obyvatelstva německého Rakouska, tvořící ve Vídni převážně židovskou obchodní, hospodářskou a intelektuální buržoazii, zaujímající však rovněž zdaleka nepoměrně vysoké zastoupení ve školství, lékařství, soudnictví a dalších intelektuálních oborech. Souhrnně lze říci, že židé ve Vídni měli téměř výsadní zastoupení v zaměstnavatelské části obyvatelstva za podmínky, že zaměstnavatelem je každý, kdo zaměstnává třeba jen služebnou na plný úvazek. Potřeba držet si služebnou v domácnosti, byla tehdy v měšťanských kruzích naprostou samozřejmostí.

Na druhé straně stála armáda továrních a pomocných dělníků všeho druhu, drobných řemeslníků, služebního personálu a pradlen, jimž jejich finanční poměry dovolovaly právě jen zajištění vlastní existence.

Sociální polarizace obyvatelstva ve Vídně druhé poloviny 19. století nebyla způsobena technickou, inteligenční méněcenností nežidovského obyvatelstva. Vysvětlení této otázky poskytne beze zbytku organizační struktura židovské náboženské menšiny – což však tehdy splývalo, jako dnes, v jedno, s mnoha jejími více méně obecně neznámými institucemi, zastupujícími a bránícími zájmy této menšiny.

Židé v Rakousko-Uhersku již tehdy požívali úplné náboženské autonomie, vlastnili ústavy pro své sirotky, pohřební společenstvo, udržovali matriky svých členů a jejich rodin. Zřejmě i zde existovala organizace židovského kahalu, i když značně volnějšího charakteru, než jak fungovala v té době v carském Rusku. Není kupř. znám případ, že by žid zažaloval u státního soudu jiného žida, přesto, že vzájemné hospodářské vztahy židů a jejich obchodní činnosti byly velmi čilé a mnohostranné, což sebou přináší přirozeně občasný vznik sporů, které je nutné řešit (alespoň v některých případech) soudně. Jestliže k projednávání takových sporů mezi židy u státních soudů vůbec nedocházelo, je to důkazem toho, že židovské obce měly i své vlastní soudní orgány pro členy svých obcí.Jedním z nenápadných, avšak spolehlivých pilířů moci rakouského židovstva, byly též lóže svobodných zednářů a podobných organizací, které měly opět pevné a vlivné spojení na všechny sesterské lóže celého světa. Jako na názorný příklad této moci lze poukázat na případ L. Hilsnera v Polné.Tuto organizační strukturu židovstva lze prokázat dávno před rokem 1717, aniž by bylo nutné zvlášť dokazovat, zda založení první zednářské lóže v Anglii bylo myšlenkou a dílem světového židovstva a uskutečňováním jeho světového programu.

Nebude ke škodě stručně uvést, že základní předpoklad pro situaci konce 19. a počátku 20. století byl dán v Rakousku už za dob panování Marie Terezie. Tato svobodomyslná panovnice zcela plánovitě a soustavně začala omezovat vliv řádu jesuitů jak v tehdejším rakouském školství, tak i přímo u císařského dvora. jejich ztracené pozice zaujímali postupně členové společnosti pozdních jansenistů. V tomto volnomyšlenkářském duchu byly vychovány i její děti. Jistě si Marie Terezie ani ve snu nepomyslela, jaký osud připraví její dceři Marii Antoinettě akční přátele jansenistů ve Francii o několik let později.  

Historické skutečnosti Evropy 18. až 20. století byly podmíněny vynikající schopností konspirativní organizace a hereckým talentem židů na jedné straně, na druhé straně byly umožněny důvěřivostí mnoha nejen rakouských, nýbrž obecně evropských vládců, stejně jako lidskou slabostí, jež se projevila úplatkářstvím a korupcí ze strany mnoha státních úředníků.

K plnému pochopení politického vývoje Evropy z konce 18. století až do současnosti, by bylo zapotřebí podrobnějších znalostí židovské otázky zmíněné doby, a to jak z židovských, tak i z nežidovských historických pramenů. Vzhledem k prakticky znemožněné svobodné badatelské činnosti v současné době, má tato poznámka trpký nádech ironie. V této souvislosti je nutné uvést alespoň fakt, že židovské vedení, bez ohledu na jeho konkrétní titul či název, od nepaměti žilo zásadou, že je nutné udržovat neustálé spojení svého židovského zástupce s královským či císařským dvorem či existující vládou, aby tam zajišťoval zájmy židovského vedení.

Je nutné objektivně konstatovat, že ve většině historických případů, díky nejrůznějším okolnostem, byli tito židovští zástupci na nejrůznějších stupních tehdejší společnosti úspěšní. Výsledkem tohoto organizačního systému židovstva bylo dosaženo jeho nadvlády nejen v ekonomice a průmyslu, nýbrž ve všech rozhodujících oborech života národů a států. Jako příklad této židovské nadvlády v Rakousku je možné uvést případ profesora Rohlinga ve Vídni, který se zabýval po dlouhá léta překladem Talmudu a s tímto překladem se snažil seznámit rakouskou veřejnost. Byl ve své činnosti postupně omezován, mnohokrát soudně stíhán pro svou publikační činnost, zbaven práva činnosti profesora, zbaven přístupu k císařskému dvoru a nakonec přinucen k úplné rezignaci a zcela izolován! Pokračování příště…